Bundeswehr dvacátého století - sloučení státní moci a monopolů

27.07.2016

Když dne 14. května 1955 podepsali představitelé evropských socialistických států Varšavskou smlouvu o vytvoření obranného paktu, nastal mezi imperialistickými mocnostmi doslova poplach.  

Byla totiž odstraněna ekonomická a sociální základna, která by dovolila restauraci kapitalismu. Spojené síly socialistického systému zajistily každé socialistické zemi spolehlivou ochranu proti úkladům imperialistické expanze.

Bonnský režim na základě nového uspořádání sil byl nucený se uchýlit k různým taktickým manévrům v politice - modifikovat vlastní vojenskou doktrínu - zejména strategii expanze a připravovat válku náročnými a drahými oklikami. Heinrich Mann charakterizoval západoněmecký imperialismus takto: "Moc, která sice byla poražena, ale ne doražena, toho nemůže nechat. Zdravému rozumu a skromnosti se naučí pramálo, zato však lsti a zločinu.." Tato památná slova byla psána přímo na tělo tajné služby tehdejší Německé spolkové republiky. Tak, jako se snažila západoněmecká monopolistická buržoazie dvacátého století dosáhnout různými cestami svých expanzivních cílů za mocenských poměrů, které pro ni byly nepříznivé, sílila úloha tajné služby v protisocialistické válečné politice, její strategie a činnost. Bonnská vláda tedy zahájila v letech 1955/1956 proces, který v šedesátých letech vedl k realizaci zformovaného panství státně monopolistického kapitalismu což znamená k realizaci koncentrované jednoty monopolně kapitalistického vedení, reakční byrokracie a vedení bundeswehru. Systém tajné služby této "koncentrované jednotě" nejen slouží, nýbrž ve své oblasti ji po léta ztělesňuje. Základem pro další činnost, vývoj a strukturu byl přechod ke státně monopolistickému kapitaliasmu, který byl dokončen v padesátých letech. Tento proces neovlivnil úlohu a protidemokratický hlavní směr náporu tajné služby. Impulsy, které jej určovaly, vycházely především z politicky podmíněných stránek tohoto procesu. Z konkrétních metod a forem vykonávání moci nejsilnějšími seskupeními monopolního kapitálu.

Skutečná moc největších koncernů nad celou společností se opírá o tři základní pilíře:

  1. západoněmecký velkokapitál takového stupně koncentrace a hospodářské síly, jako ještě nikdy v dějinách Německa. Tato koncentrovaná hospodářská moc má přímý politický, společenský charakter, vládne životy miliony lidí.

  2. Státní moc a monopoly se sloučily v nerozlučnou politickou jednotu. Zajišťují si tak vysoké zisky, udržují své historicky překonané panství, důsledně potlačují každé demokratické hnutí a zapřahají celou zemi do agresívního a revanšistického úsilí vládnoucích kruhů.

  3. Rozhodující pákou vykonávání moci je monopolistické ovládání velkoburžoazních politických stran. Ovládání většiny politických organizací, spolků a svazů a rozhodující části sdělovacích prostředků, tedy procesů utváření politické vůle! Tímto způsobem je myšlení občanů sváděno do takových kolejí, jaké se hodí systému. Formování jejich vůle je manipulováno! Vládnoucí třída jim vnucuje svůj světový názor.

Zajímavostí je, že v informovaných francouzských kruzích dvacátého století se o BND říkalo toto: "Vedení zůstává v hloubi duše nacistické. Je znepokojivé se dívat, že Gehlenova organizace neusiluje o snižování napětí ve vztazích se zeměmi Východu a zůstává agresivní." ("Le nouvel Observateur", 18. dubna 1967, Paříž). Pro státně monopolistický systém vlády všeobecně a pro NSR při všeobecné krizi kapitalistického systému je charakterické, že zásadní rozhodnutí, ať už v hospodářství či ve státě, jsou v nejširším slova smyslu podřizována frontovému postavení v boji proti světovému socialistickému systému. Těsnější slučování moci monopolů a moci státu slouží jedině a výhradně snaze imperialismu přizpůsobit se charakteru třídního boje. Vládnoucí kruhy západního Německa tedy měly možnost a plně ji využily, zapřáhnout své ekonomické, politické, ideologické, vědeckotechnické a vojenské potence ještě koncentrovaněji do služeb agresivních cílů. Na jedné straně to tedy posílilo militantní charakter západoněmecké tajné služby a na straně druhé se to projevilo v komplexních opatřeních jejího vnitropolitického sektoru. Imperialistický způsob využívání vědeckotechnické revoluce zároveň zdokonalil arzenál tajné služby. Dal jí do rukou další pomocné prostředky pro dokonalou špionáž a podvratnou činnost.

Západoněmecká tajná služba byla důležitou součástí státně monopolistického mocenského a řídícího aparátu. Její rychlé kvantitativní dobudování bylo nerozlučně spjato s neustálým růstem centralistické státní výkonné moci a s oklešťováním demokracie. To je jev, který je ve státním monopolistickém systému imanentní! V polovině šedesátých let se pro režim Strausse a Kiesingera význam tajné služby a zejména jejího vnitropolitického sektoru, ještě zvýšil a to z důvodu, že v západním Německu došlo ke krizovým hospodářským jevům a k zostření třídního boje. Bylo tedy možno dosáhnout vyšší kvality ve spolupráci mezi monopoly a tajnou službou. Rozmanité formy nepřímého a přímého organizačního prolínání orgánů a institucí monopolů se státním aparátem vedly totiž i k silnějšímu vzájemnému prolínání v sektoru tajné služby. To vedlo k novému systému státně monopolistických základních a pomocných institucí. Samozřejmě se tajné službě nevyhnul ani sílící konkurenční boj. A to ve své zcela nové formě. Jednalo se o zápas mezi nejsilnějšími monopoly a kontrolou nad rozhodujícími ekonomickými politickými a vojenskými oblastmi státně monopolistického třídního aparátu. Síť a styky tajné služby mají v tomto interfrakčním zápolení důležitou úlohu. O zdokonalování a významu tajných služeb jako součásti mocenského systému rozhodovala nejsilnější monopolistická seskupení. Toto všechno tedy modifikuje úlohu tajné služby ve státně monopolistickém vládním systému bonnského státu a to až do současnosti. Západoněmecká tajná služba měla více profesionálních pracovníků než tajná služba nacistického Německa. Západoněmecká tajná služba zaostávala personálním stavem a operacemi snad jenom za USA. Systém tehdejší západoněmecké tajné služby se rozrostl absolutně i relativně. Aby byl systém tajných služeb schopen plnit své úkoly tak západoněmecký stát neustále zvyšoval finanční prostředky vydávané na jeho jednotlivé sektory. Časopis "Der Spiegel" v roce 1962 napsal, že BND "ročně dostává přes 100 mil. DM ze spolkových prostředků". Ovšem podle oficiálních údajů činily celkové výdaje západoněmeckého státu na systém tajné služby v letech 1950-1963 jen 600 mil. DM.

V souvislosti s taktickými politickými variantami bonnského režimu a s vyvinutou a neustále se zpřesňovanou vojenskou doktrínou, podporoval bonnský systém tajné služby tzv. "okamžité použití", což neznamená nic jiného, než že jeho vliv, na různé oblasti psychologického vedení války a na jeho koordinační centra, neustále vzrůstal. Tehdejší vláda Strause a Kiesingera se v roce 1968 usnesla, že jako řídící a koordinační centrálu vytvoří propagandistické centrum, které mělo název "Spolkový ústav pro celoněmecké záležitosti". Státní tajemník Wetzel z ministerstva pro celoněmecké otázky přiznal v dubnu 1969, že tento "ústav" má vykonávat úkoly tajné služby zaměřené proti NDR a že úzce spolupracuje s BND. Se vstupem NSR do NATO a s urychleným přechodem bonnské vlády k zostřené politice expanze v šedesátých letech minulého století, kdy se neustále stupňovala připravenost bundeswehru na válku a s pokračujícím procesem rozsáhlých válečných příprav, nabýval v NSR na významu i vojenský sektor tajné služby. 1. května 1968 předal dosud úřadující první předseda BND svou funkci generálporučíkovi bundeswehru Gerhardu Wesslovi. Wessel byl 26 let důstojníkem respektive generálem agresívních armád německého imperialismu a za Hitlera se jako dělostřelecký důstojník a později jako důstojník generálního štábu, podílel na agresi proti SSSR a Francii. V bundeswehru byl povyšován z důstojníka až na generálporučíka. Pracoval 13 let jako Gehlenův zástupce. Vše začalo už v roce 1942, kdy se jako major ujal Wessel vedení tzv. "skupiny I", což byla protisovětská špionáž, sabotáž a diverze, v odd. OKH "Fremde Heere Ost", příslušné pro Finsko, Norsko, východní frontu a wehrmachtem okupované balkánské státy. Zůstal tedy v Američany řízené a financované Gehlenově organizaci (Gehlenovi hoši) v letech 1945-1952 druhým mužem. Wessel potom na příkaz Gehlena budoval, nejprve v Blankově úřadě a později od roku 1956 ve štábu bundeswehru, vojenský sektor tajné služby. A tak po dvě desetiletí tento muž organizoval špionáž a podvratnou činnost ve službách příprav agrese. V roce 1962 převzal povýšení na brigádního generála velení nad 2. motostřeleckou brigádou v Braunschweigu . V roce 1963 byl dirigován na 5 let jako stálý západoněmecký zástupce ve vojenském výboru NATO do Washingtonu respektive do Bruselu, kde hájil zájmy vedení bundeswehru. Na radu CIA a Gehlena se pro Wessela angažoval osobně západoněmecký kancléř Kiesinger. O tom, že Wessel bude dalším šéfem BND, rozhodl tehdejší ředitel CIA Richard W. Helms a zdůraznil to Kiesingerovi při jeho návštěvě USA. Německému kancléři při návštěvě USA bylo doporučeno, aby do velení BND prosadil jako šéfa generála Wessela s fašistickou minulostí. -ed-