Démos-demo-demokracie
"Existuje jeden univerzální zákon. Tím zákonem je spravedlnost. Spravedlnost tvoří základní kámen práva každé země." (Alex de Tocqueville)
Pokrokový, spravedlivý a vysoce humánní společenský řád je obvykle připisován demokracii. Nic lepšího než demokracii zatím lidský mozek nevymyslel, alespoň tak to tvrdí všichni, kdo v ní žijí nebo chtějí žít. Mnoho takto smýšlejících lidí se také řídí heslem, že práva a svobody jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil.
Vzorovým příkladem některým demokraticky smýšlejícím lidem byla a je Amerika. Země zaslíbená, země neomezených možností, která ratifikovala smlouvy o lidských právech mnohem později než některé jiné státy a stala se demokratickým vzorem i pro takové české osobnosti jako byl např. filozof Jan Patočka nebo umělec Václav Havel. Co spojovalo filozofa a milionářského synka, který byl i agentem? Asi to nebyla jen "charta 77".
Co tedy vedlo v 19. a 20. století lidi k tomu, že americký demokratický systém je nejlepší? Proč se z mnohých stávali tak zatvrzelí antisocialisté, renegáti, disidenti, provokatéři, agenti, dokonce vlastizrádci? V čem tedy byla, dnes již historická socialistická společnost, o tolik horší, než ta historická demokratická v USA? Že by za tím byly fakt ty džíny Lewis Strauss? (vtip pro Břéťu). Připomeňme si tedy důkladněji, jaký byl vlastně ten vzor tehdejší demokracie v USA, jenž fascinoval některé lidi a fascinuje je dodnes. Já osobně si tedy demokracii představuji úplně jinak. Ale proti gustu..
Po Občanské válce se v USA stala politická korupce obecným jevem. Přesně toto napomohlo komercializaci a organizaci zločinnosti a neřesti. Policie a političtí protektoři byli korumpováni pravidelnými platbami. Nad zločinem se přivíraly oči a nastavovaly kapsy. Tehdejší městský tisk neustával v odkrývání skandálů, což podporovalo rozhořčení veřejnosti natolik, že na přelomu století se zformovalo reformní hnutí orientované na zajištění politické odpovědnosti držitelů veřejných funkcí. Žel, trvání hnutí mělo velmi krátkou životnost. Už v roce 1910 byl v amerických městech problém zločinnosti ještě větší než kdykoliv předtím. Ani aparát sociální kontroly nebyl dostatečně připraven na zvládání problémů takového rozsahu. Všechny problémy se kumulovaly a pramenily hlavně z těžko uvěřitelného chaosu, který vládl v městských částech. Kriminální čtvrtě s pouličními gangy a korupce byly charakteristické rysy velkých amerických měst. Vzhledem k těmto skutečnostem se kolem roku 1920 Národní komise (WFK) rozhodla o záhajení podrobného šetření pro dodržování a uplatňování zákonů. Závěry byly šokující. Poškodily důvěryhodnost trestních soudů. Rozpoutalo to dlouhotrvající veřejnou diskuzi na jejímž konci dospěla Amerika k závěru, že její justice je nepraktická, zastaralá a vysoce poznamenaná korupcí.
V polovině roku 1929 byla Amerika zemí dostatku. I průměrní občané měli v té době před sebou perspektivu zdánlivě neomezené prosperity. Ekonom Irving Fisher ujišťoval národ, že ekonomika země se nachází na vysoké úrovni, která přetrvá. Prezident Herbert Hoower prohlásil, že boj s bídou už není fata morgána. Došlo zase na revizi let předešlých. Amerika dospěla opět k jednoznačnému závěru, že její justice je pořád zastaralá, nepraktická a poznamenaná korupcí. Patřila sem úroveň bezpráví při uplatňování zákonů a nízká kvalita zákonného postupu v soustavě soudů. Hodně se také mluvilo o skoncování s bídou, ovšem národní důchod kolem roku 1931 už byl snížen na polovinu. Další rok, tedy 1932, dosáhla nezaměstnanost nejvyšší úrovně v historii, začaly krachovat banky. Kolonie nuzných chatrčí, které vyrůstaly na perifériích každého amerického města, dostávaly jméno "Hoovervilles". Tuto mizernou dobu znají Američané pod názvem "Velká krize". V té době se vyrojil nový druh zločinců vyzbrojený poloautomatickými zbraněmi a rychlými auty. Tato armáda ozbrojenců prováděla hlavně bankovní loupeže a využívala přitom masy nezaměstnaných. Tito lidé neměli co ztratit a neměli žádný důvod tlačit na to, aby se provedla jakákoliv reforma trestní justice. V Evropě se také Němci potýkali s vlastní hospodářskou krizí. A právě krize byla hlavním spouštěčem toho, že nacistická strana v Německu vedená Adolfem Hitlerem získávala čím dále více sympatizantů a zatím jen plánovala budoucí válečné tažení, v USA už se ovšem naplno bojovalo proti po zuby ozbrojeným bandám zločinců přímo v ulicích. Americký systém měl tolik práce a problémů s vlastními zločinci, že teprve po útoku na Pacifickou flotilu v Pearl Harbore si naplno uvědomil, že se něco vážného děje i jinde ve světě. A tak pak veškerou energii amerického národa naráz pohltily naléhavé úkoly druhé světové války a na reformu zase nezbyl čas.
Amerika vyšla z války jako nejsilnější země v dějinách lidstva. A to nejen z hlediska vojenské moci, ale i z hlediska ekonomického a technologického. Válka vlastně ukončila tzv. "Velkou krizi" a vedla Ameriku k poválečné prosperitě. V roce 1947 vyráběly USA 57% oceli světové produkce, 67% ropy a 43% elektrické energie. Ve vlastnictví Američanů byly tři čtvrtiny všech automobilů na světě. Průměrný důchod byl několikanásobně vyšší než v jiných zemích. Nezaměstnanost se stabilizovala na úrovni cca 3 miliony, což bylo zhruba 5% tehdejších pracovních sil. V této době, bohatá poválečná společnost s nadbytkem zdrojů, žila představou luxusních domků a elektrifikovaných kuchyní. Otázka justice a spravedlnosti opět nepatřila k nejvyšším prioritám a tak se odsunula zase do pozadí. (V období let 1950-1960 vzrostl počet vlastníků domů z 9 milionů na 33 milionů).
Báječná padesátá léta byla desetiletím marnotratnosti, všelijakých domněnek, že nastal sladký život a skvělé časy. Zničená Evropa se pomalu vzpamatovávala z šílených hrůz druhé světové války a v poválečném chaosu dávala dohromady zničená města, vůbec celou infrastrukturu a snažila se najít nějakou logickou poválečnou cestu nového rozvoje pro města i venkov, která neskončí dalším Osvětimem nebo něčím horším. Američané poslouchali Elvise Presleyho a chodili do biáku na Jamese Deana. Psal se americký zlatý věk "prostoty a nevinnosti" v auťácích zvaných "žihadla" a ve víru hudebních i filmových zábav. V roce 1946 bylo v zemi jen 7 tisíc televizorů. Do roku 1950 vystoupal jejich počet na několik desítek milionů. Američané trávili více času před obrazovkou než v práci. Pro sociálního kritika Michaela Harringtona to však nebyla jen doba nadšení a spokojenosti. Byla to doba zábavného utrácení života a absolutní morální katastrofy. A taky doba vtíravého strachu a podezřívání. Lidé žili uvězněni ve městech, skvěle oblečeni, domestikováni a ignorovaly se problémy bídy, sexuální a rasové diskriminace, ekologie a militarismu. Studená válka se Sovětských svazem, vývoj vodíkové bomby a podvědomá hrozba komunistické infiltrace byly realitou, která vykrystalizovala do obviňování, podezírání, udávání, strachu a do hysterické antikomunistické honby na čarodějnice pod vedením senátora J. McCarthyho. Vidina bomby se vznášela nad Amerikou po celá padesátá léta. Většina Američanů věděla, že zločinci jsou na všech úrovních společenské struktury, ovšem pozornost se soustředila hlavně na "ohrožení domácími komunisty", na studenou válku se SSSR a na válku v Koreji. Když v březnu 1954 Američani provedli první výbuch vodíkové bomby, lidé začali zběsile budovat soukromé a veřejné kryty. Na pracovištích i ve školách se prováděly běžně letecké poplachy a cvičení na přežití. Přestože národ věděl, že justiční systém je vrchovatě naplněn problémy, pořád zapomínal na jejich závažnost a temnou hloubku.
V roce 1957 byl jmenován prezidentem největšího odborového svazu v zemi (Svaz řidičů nákladních aut) jistý Jimmy Hoffa. To by nebylo nic neobvyklého. Jenomže tento muž byl odhalen již dříve, senátorem z Arkansasu Johnem L. McClellanem, jako prvotřídní mafián. A tak se mnozí Američané začali pídit, jak je možné, že může dojít k takovému pochybení v jejich demokratickém systému a začali hlasitě pochybovat o základních koncepcích morálky a spravedlnosti. Korunu tomu všemu nasadilo to, že se do domu Josepha Barbaru sjelo, téhož roku v listopadu, 75 největších zločineckých vůdců ze všech koutů světa. Tím se definitivně posílilo přesvědčení, že zločin představuje mezinárodní a celostátní alianci, která má kontrolu nad mnoha odvětvími a vládními rezorty. Aby toho nebylo málo, začala se povážlivě zvyšovat kriminalita mladistvích a pouliční kriminalita. Kriminalita už neexistovala jen v chudých chatrčích. Bujela i na předměstí. Sociální zlo bylo široce rozšířené a dřímalo v pozadí sílící rebelie mládeže. Komunikace mezi dospělými a dětmi totiž totálně selhávala. Zoufale chyběly kladné, morální autority. Masová migrace na předměstí zhoršila situaci ve městech. Američané navíc propadli automobilům jako nikdy předtím. Počet registrovaných automobilů se zvýšil o cca 22 milionů. Totální závislost na automobilech přinesla svou daň. Zhroucení hromadné dopravy, zácpy, rychlé vyčerpávání fosilních paliv a drastické znečištění ovzduší.
Všechny problémy, které se ignorovaly už od počátku dvacátých let, začaly vyplouvat na povrch v celé své ošklivé obludnosti. V USA začalo nejnásilnější období ve dvacátém století. Problémy s vynucovanou konformitou, rasismem, korupcí a zločinem, vzpoury mládeže, problémy kulturních hodnot, které kanonizovaly marnotratnost a spotřebu a další nové problémy. Mládež se potýkala s vynucováním konformity, s průhlednou sexuální morálkou, se souborem zákazů a příkazů, které zdůrazňovaly předsudky, marnotratnost, servilnost, úspěch a souhlas. Mladí si nedovedli vysvětlit absurditu a chaos toho všeho. Všechny tyto rozpory se podepsaly na etice teenagerů, která obsahovala soubor negativních hodnotových soudů o smyslu života a jeho podstatě. Proti sobě stáli aktivisté za lidská práva a Ku-klux-klan. Situace v ghettech byla neúnosná. Vzpoury, které vznikaly, byly vyvolávány bídou, rasismem a zhoršením podmínek v chudinských čtvrtích. Tak, jak rostlo bohatství jedněch, prohlubovala se bezútěšná bída druhých. Do roku 1967 vybuchovala povstání v ghettech po celé zemi. Docházelo i k bitvám na půdě vysokých škol a univerzit, kde do studentů, kteří protestovali proti Vietnamské válce, stříleli národní gardisté a policisté.
Začala také revoluce proti protestanské etice a buržoaznímu americkému pojetí života. Revoluce proti zdůrazňování všeho co zavánělo prací, povinnostmi, morálkou, úspěchem a vyzrálostí. Vznikla tzv. protioficiální kultura. Její vyznavači odmítali tradiční hodnoty americké kultury. Žili v komunách, psali poezii, užívali hojně drogy, poslouchali psychedelický rock, četli Tibetskou knihu mrtvých a nadšeně přijímali učení mystických náboženství. Začalo se jim říkat "odpadlíci", "narkomani" nebo "hippies" (termín vymyslel dopisovatel San Francisco Chronicle v létě roku 1965). Pak se vyrojily "Děti květin" a tzv. "Léto lásky". Vše začalo přesně 25. března 1967 v Centrálním parku v NY. Zde se shromáždilo 10 tisíc mladých lidí, aby uctili lásku. Drželi se za ruce, zpívali, pouštěli balónky a náruživě fetovali. Na velikonoční neděli se také na podobném happeningu na Západním pobřeží setkalo dalších 15 tisíc mladých lidí. A tak se křižovatkou Léta lásky stala čtvrť San Francisca zvaná Haight-Ashbury. Do San Francisca se začali sjíždět další a další lidé pro lásku a květiny. V "Haight" se začali scházet i satanisté, násilníci a narkomani. Zločinci některých motocyklových gangů se snažili ovládnout trh s narkotiky. "Léto lásky" skončilo 8. října 1967 brutální vraždou Lindy Rae Fitzpatrickové v NY. Její tělo našli v kotelně činžáku na Lower East Side. Její obličej byl rozbitý na kaši, byla čtyřikrát znásilněna. Toto Dítě květin bylo jednou z mnoha, které toho léta místo lásky potkala nepěkná násilná smrt. Tentýž týden spálily jiné "Děti květin" šedou rakev s nápisem "Léto lásky". Léto "lásky" skončilo.
Následovala i řada krveprolití politického charakteru. Jmenujme si ty nejznámější případy. V roce 1963 byl zavražděn prezident Kennedy, čímž se připočetl jako čtvrtý do řady zavražděných prezidentů USA. V roce 1967 byl zavražděn George Lincoln Rockwell, vůdce nacistické strany, extrémistické pravicové organizace, která se zasvětila "záchraně" Spojených států před komunisty, Židy a černochy. V roce 1968 byl zavražděn černošský vůdce za občanská práva Dr. Martin Luther King Jr. a také senátor Robert Kennedy.
Neschopnost celého demokratického systému a trestní justice, zvládnout rostoucí anarchii a chaos, byla naprosto zřetelná. V Americe narůstaly oprávněné obavy ze stále se zvyšující kriminality a s tím samozřejmě rostla i nespokojenost se stávající prevencí a kontrolou. V květnu roku 1965 se kriminalita dostala na první místo nejdůležitějších problémů země! A tak byla záhájena v červenci téhož roku "Válka Johnsonovy administrativy se zločinem". Byla ustanovena Prezidentská komise pro výkon zákonů a spravedlnosti. Tragikomické na tom je, že její členy neznal ani prezident Johnson ani Američané. Přesto měla zahájit novou éru trestní odpovědnosti v USA.
Rekapitulace šedesátých let je taková, že do konce toho desetiletí se počet vražd zvýšil o 76%, znásilnění o 121%, těžkých ublížení o 117%, loupeží o 224%, počet vloupání o 142%, krádeží o 245%. Celkově vzrostla kriminalita v tomto období o 144%. Zvyšoval se počet psychopatů, sériových i masových vrahů. Zločin, násilí a vzpoury provázely celá šedesátá léta.
Démos-demo-demokracie II.
"O trestném činu lze říci, že je to bezpráví způsobené v rozporu se zákonem." (Aristoteles)
Amerika se stala první obrovskou multikulturní společností na světě. Zločin nabýval na intenzitě a nevyhýbal se žádné společenské vrstvě ani barvě kůže. V roce 1908 byla v USA založena spolková policie USA známá pod názvem FBI, která měla (mimo jiné úkoly) posílit řady dosavadních strážců pořádku i v tom smyslu, že se zabývala jednotlivými případy intenzivněji a do hloubky. Američané, složení ze všech národností, mentalit a barvy kůže, se teprve učili být jednotným národem. Rozdíly v mentalitě a v chápání demokratismu byly obrovské. Většina lidí nechápala ani přesně pojem demokracie natož pojem trestného činu. Tento stav v rozdílné mentalitě a v chápání pojmů jako jsou demokracie, zákon a právo, přinášel neustále problémy i v uplatňování trestní spravedlnosti. V obrovské multikulturní laboratoři, kde se vše řešilo stylem pokus-omyl-pokus. Vzhledem k tomuto věčnému nesouladu vznikla i tzv. Listina práv. K této listině byly postupem času tak, jak se prohlubovaly a sílily problémy v multikulturním soužití, nabalovány další práva.
Strážci pořádku stejně jako i právníci naráželi neustále na problémy ve správném chápání a uplatňování zákona v praxi. Občané si vykládali právo, povinnosti a svobodu také po svém. V multikulturní společnosti chtěl každý občan svá práva a svobody, že však ze zákona vyplývají i povinnosti a trest za porušení zákonem ustanovených pravidel, na to slyšel málokdo. Pro jedny byl zákon měkký pro druhé byl příliš tvrdý. Společnost se doslova topila v sociálních, rasových i třídních problémech a problémech trestní spravedlnosti. Každý si představoval řízení země dle svých představ a každý měl o demokracii vlastní ideu. Poprvé v historii byly promíchány všechny národy světa a měly se spolu naučit svorně, rovně a dle zákonem nastavených pravidel žít. Otrokářům a otrokům se mělo změnit myšlení a měli se naučit spolu žít jako rovný s rovným. To byl pro zákonodárce naprosto nadlidský úkol. Demokratické soužití všech národností selhávalo, zločinci všeho druhu se rodili jako houby po dešti a kriminalita stoupala nezadržitelným tempem. Korupce se stala neodmyslitelnou součástí celého systému, vymýtit ji se nedařilo nikomu, kdo se o to pokoušel. Rasové i sociální problémy sílily a nedařilo se je usměrňovat, natož zcela potlačit. Zrovna tak, jak na sebe skrz prsty pohlíželi bílí a barevní, tak na sebe pohlíželi bohatí a chudí. Bílí se učili žít bez otroků a barevní se učili žít s nabytou svobodou. Chudí nechápali, proč jsou chudí a bohatí nechápali, proč by měli něco změnit. Bílí trucovali, proč musí spolupracovat s barevnými a barevní trucovali, proč musí spolupracovat s bílými. Každý chtěl vlastní pravidla a své zákonodárce z vlastních řad a zákony dle vlastní představy o demokracii. Rozšiřování ghett a chudinských čtvrtí jen prohlubovalo nenávist, závist, negativní postoj k trestní spravedlnosti, zvýšenou kriminalitu a ztrátu schopnosti se vymanit z morální i existenční bídy. Násilné vzpoury se stávaly běžnou součástí amerického života a tak, jak vybuchovala nakumulovaná beznaděj dospělých, reagovala na tyto negativní jevy i mládež vlastními revoltami. Charakteristické rysy džungle nezmírnilo ani to, že i FBI vyvíjela snahu na velmi aktivní činnost v Jižní a Střední Americe. Jenomže špiclování obyvatel vlastní země nepřinášelo takové výsledky, jaké se očekávaly. Tajná policie sice začala fungovat, avšak kriminalitu se dařilo potlačovat jen velmi málo. Multikulturní organismus si prostě žil vlastním životem a svými pravidly.
Vypracovávání norem "hříchu" neboli nemorálního chování bylo definování trestného činu jako porušení přirozeného práva. Většina sociologů se soustředila na procesy vzniku trestné činnosti. Jejich předpoklad byl ten, že trestný čin je společenský jev. Prováděly se různé revize, které měly za úkol zmapovat zločin a kriminalitu. Na jedné straně se zákonodárci snažili o právní systém, který bude chránit demokracii a spravedlnost a na druhé straně se veřejnost neštítila účasti na lynčování osob, u kterých se předpokládalo, že spáchali nějaký zločin. Pravda zůstávala u některých zločinů totiž skryta i v soudních síních a tak ani rozzuřený dav se někdy nezajímal o to, zda je lynčovaný skutečným pachatelem. Trestní spravedlnost americkou společnost rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Jedni trvali na právu "oko za oko" a druzí se dožadovali humánního zacházení se zločinci a spravedlivého procesu, kde vina musí být jasně prokázána. Každý dodatek k Listině práv se rodil v porodních bolestech a v krvi. Humanisté rozdělovali už tak rozjitřenou multikulturní společnost víc, než si mohli vůbec uvědomit.Veřejnost na jedné straně požadovala důsledné dodržování zákonů a na straně druhé zákony porušovala kdykoliv se jí k tomu naskytla příležitost. Díky přebujelé korupci a nedostatečnému chápání zákona, to byl zcela běžný jev. Dalším hřebíkem bylo neustálé vyžadování nových a dalších ústupků, které veřejnost požadovala vecpat do amerického zákona. Jedni požadovali neustálé rozšiřování práv a svobod a druzí naopak přitvrzení zákona, což vytvářelo další hlubokou propast mezi pseudohumanisty a radikály. Každý "moralizoval" po svém a přitom o oběti trestných násilných činů se nikdo nestaral. Mrtví i přeživší násilných kriminálních útoků zůstávali v pozadí reakčních názorových střetů, které se točily kolem svobody, morálky, práv a demokracie. Veřejnost se přikláněla pokaždé na jinou stranu. Jednou chtěla radikální řez a popravy, jindy zase neřízenou volnost a větší soucit a humánnost. Zločinci se těšili zájmu nejen médií, ale i různých aktivistů, kteří neustále neúnavně bojovali za zrušení trestu smrti a s odporem pohlíželi na zastánce poprav. Zákonodárci dospěli k závěru, že jedinou přesnou definici trestného činu lze tedy zformulovat jen z právního hlediska. Trestný čin jako takový je zaviněné opominutí nebo jednání porušující trestní zákon, které je spáchané nezdůvoditelně a neobhajitelně a které stát sankcionuje jako přečin či zločin.
Právníkům všech úrovní znalosti práva nastaly zlaté časy. Pohybovat se mezi zákony jako baletka, to byl úkol prestižních i začínajících právníků, kteří si z obhajob zločinců vytvořili doslova beránku otřes se, spravedlnosti mlč. Čím více rostla prestiž advokátů, tím více rostla naděje zločinců, že vyjdou ze soudní síně volní nebo s mírným trestem. Obhajoba zločinců se stala byznysem a dalším prostorem pro korupci v trestní spravedlnosti. Mafiáni všeho druhu si mnuli ruce. Obhájci baletili mezi zákony, hledali skuliny, protože prostě věděli, že je najdou. Žalobce zaměstnávala čím dál větší práce s usvědčením zločinců a předkládáním nových a nových důkazů viny. Když přibyl i zákon o kaucích, leckterý zločinec "zamával" soudci a odešel. Stávalo se častým jevem, že než byl takový zločinec znovu předveden, po nashromáždění dalších relevantních důkazů, stačil ještě napáchat další zlo. Většina méně závažných zločinů a přestupků proti veřejnému pořádku se nikdy do soudní síně nedostaly. Korupce bujela přímo v ulicích, kde se to řešilo úplatkem nebo nějakou protislužbou (prostituce, informátoři z podsvětí, drogy atd.) přímo na místě se strážcem pořádku. To mělo za následek vznik mnoha hnutí a organizací, které braly spravedlnost do svých rukou. Jejich členi nevěřili nikomu a ničemu, řídili se vlastními ideály a představou o konání spravedlnosti. Napjatou situaci ve společnosti ještě přiostřoval politický i ideologický boj, politická korupce a nezaměstnanost. Veřejnost v multikulturním chaosu reagovala násilím vždy, jakmile šlo o sebemenší zmíňku od vrcholových politiků země, na koho je třeba si posvítit. Společnost vítala jakoukoliv záminku, aby mohla rozpoutat nějaký hon na čarodějnice. Bylo vcelku jedno, jestli budou lynčovat alkoholika, homosexuála, komunistu nebo někoho dalšího. Nálepka byla vystavena a hon začal. Jakákoliv záminka k honu na škodnou zaměstnala většinu občanů natolik, že se přestali zajímat o skutečné problémy v demokratickém systému. Jedni bojovali za práva lynčovaného a druzí ho lynčovali. Nepřátelské štvavé kampaně byly trvalou součástí boje. Rozdmýchávání nepokojů oproti úsilí o zachování míru a klidu mělo svůj cíl. Odvádět pozornost od každodenních projevů prohlubující se všeobecné krize ve společnosti.
Frustrace pramenící z diametrálně odlišných sociálních a morálních podmínek i rozdílné mentality, ideologické bojůvky v nesourodém demokratickém společenství, kde mohli působit členi nacistické strany vedle homosexuálního či barevného hnutí či strany mladých komunistů nebo aktivistů s jejich propagacemi za život, za ekologii, za drogy, za růžové ponožky, za volný sex, za zrušení poprav apod., se prohlubovala. I když Američani navenek pro celý svět vystupovali jako vzor demokratického multikulturního státu, jejich demokracie a trestní spravedlnost byla neustále v krizi. Amerika byla zemí, kde jste mohli založit jakoukoliv stranu či hnutí. Nikdo se nezajímal o to, že tyto stále nové prvky vnášejí do věčně rozhádané a frustrované společnosti další a další problémy. Vstupy stále nových a nových aktivistů s dalšími požadavky a svobodami přiostřovaly už tak napjatou situaci a rozdmýchavaly další nepokoje a násilí. Každý jedinec si morálku, svobodu a právo představoval po svém a jakmile získal nějaké přívržence, okamžitě založil hnutí a vytáhl do boje.
Na politické scéně bývalo také rušno i vzhledem ke skutečnosti, že v Americe se od jejího vzniku vystřídalo množství prezidentů. Někteří byli ovšem i zavražděni. Zločin z ulice prorůstal stále výš. Amerika po druhé světové válce začala vyvážet svůj demokratismus do okolního světa bez ohledu na to, že v její zemi prakticky nefungoval. Vždy si našla nějaký důvod, který byl přednější, než řešení vlastních palčivých problémů s vlastním národem a kriminalitou. Zametání vlastního prahu než půjdeš kárat ostatní o nepořádku - tohle Američani neznali. Proč zametat vlastní prah, když mohou zametat prahy celého světa.
Ameriku převážně živil zbrojařský a filmařský průmysl. Díky poválečnému chaosu po druhé světové válce získala Amerika neuvěřitelné množství skutečných odborníků, kteří se tam usadili z rozmanitých důvodů. Američany moc nezajímalo, jestli je to válečný zločinec, nebo frustrovaný vědec nedoceněný komunistickou stranou nebo jinou stranou, či socialista toužící po volnějším způsobu života a větší finanční injekci pro své pokusy. Potenciál tvořivé, hlavně vědecké, kreativní inteligence, totiž Američani zoufale potřebovali. Bankéřů a obchodníků měli dostatek. Uměli politikařit a válčit, byli zběhlí v korupci i populismu, v kriminalitě, v počtu zbraní na osobu a v největším počtu všemožných aktivistů, hnutí a různých organizací. Sjížděli se k nim mafiáni z celého světa, ovšem co se týkalo pracovitých špičkových kapacit v určitých oborech, nebyli na tom zrovna nejlépe. Znuděná bohatá třída, vygenerovaná z multikulturního národa před druhou světovou válkou, jim potřebný vědeckointelektuální potenciál zaručit nemohla. A v ghettech či chudinských čtvrtích špičkové vědce nikdo nehledal. Amerika ví, že herec se prostě hledá líp než vědec. I díky pracovitým zahraničním vědcům a odborníkům z různých oborů z celého světa, se z Ameriky stala největší velmoc po druhé světové válce. Příliv hlavně válečných a poválečných špičkových mozků a pracovitých lidí byl pro USA naprosto zásadní. Bez druhé světové války by se dodnes možná topila ve "Velké krizi" a rozhodně by zůstala jen typickou baštou a útočištěm nejrůznějších zločinců ze všech koutů světa. Amerika potřebovala vyvážit populaci. Je skvělé mít hodně vojáků, špičkově vyzbrojenou armádu, atomové bomby, báječný Hollywood, skvělé tajné služby, co je to však platné, když nemáte potřebný potenciál na další, důležité věci. Přestože Amerika za války i po válce doslova vyzobávala pracovité, nadané jedince odevšad a skoro z každé země si přitáhla do svých řad nějakého vědce. Přestože to bylo hlavně díky tomu, že její systém byl v podvědomí světa zářivý, a že někteří prchali z různých důvodů z vlastních zemí, nebo se do nich po válce nechtěli vracet. A přestože ty nejlepší dokázala i královsky zaplatit. Přesto se ve struktuře jejího vzoru demokratismu a trestní spravedlnosti pro milióny obyčejných Američanů moc nezměnilo.
Chudinské čtvrti a ghetta rostly dál přímo úměrně k tomu, jak bohatla vyvolená elita národa. Představy, že všichni mají rovné šance a stejná práva, byly chimérou. Problémy s kriminalitou se povážlivě kupily. Strážci pořádku sice pravidelně posilovali své řady, přesto jejich praxe v ulicích byla pod neustálou palbou kritiky administrativních teoretiků i veřejnosti. Tento nesoulad v chápání teorie a praxe se mnoho policistů snažilo řešit po svém a docházelo buď k nepřiměřenému zásahu při zatýkání, anebo naopak k velmi mírnému, nebo vůbec k žádnému zásahu proti právu a pořádku. Navíc se policisté potýkali s neustálým tlakem veřejnosti. Byli obviňováni ze znevýhodňování každého, kdo se dostal do hledáčku bojovníků za lidská práva a byl momentálně pod jejich "ochranou".
Udržovat pořádek, právo a spravedlnost se stávalo pro mnoho strážců pořádku často doslova noční můrou. Když přitvrdili, byli okamžitě káráni, když projevili jistou benevolentnost, byli opět káráni. Najít nějaký kompromis při uplatňování práv a pořádku dle platného zákona, aniž by se strážce pořádku nedostal do palby kritiky nějaké strany, se málokdy podařilo. Jejich situace nebyla vůbec záviděníhodná. Média a bojovníci za lidská práva a svobody jim byli neustále v patách. Dodržovat nekompromisně zákon a zároveň nepobouřit veřejnost tvrdými zásahy, se stávalo čím dál větším problémem. (Ovšem zkuste honit agresivního ozbrojeného zločince s kytkou v ruce, anebo ho přátelsky přesvědčit láskou a pravdou, ať se jde sám udat. Kdo tohle dokáže měl by být prezidentem Zeměkoule). Ani obhájci obviněných z trestného činu nezaháleli. Jejich praktiky, s kličkováním v zákoně a hledáním skulin, nepolevovaly. Všechny tyto aktivity měly za následek, že se jednoduché zákony stávaly pod tíhou neustálých změn, požadavků a dodatků rozsáhlejší, složitější, nepřehlednější a výklad práva a jeho uplatňování se posouval z roviny obyčejné spravedlnosti do roviny kdo z koho. Případy obětí justičních omylů, ke kterým občas opravdu došlo, sloužily jako ochranný štít pro skutečné zločince, kteří se snažili poukazovat za všech okolností na svou nevinu. Obvinění zločinci mátli svými výroky širokou veřejnost. Někteří začali pochybovat o jejich vině dokonce i tehdy, kdy byly nahromaděné důkazy proti obviněnému z trestného činu zcela zřetelné.
Národní strategie na snížení kriminality pokračovala. Na pozadí pouliční kriminality, násilí a pouličních protestů se objevil i fenomén strachu ze zločinu jako otázka veřejného zájmu. Aby se tento strach ze zločinnosti efektivně snížil, hledaly se prapříčiny trestné činnosti. Asociace amerických právníků dala trestní spravedlnosti název "nesystém" v důsledku neúspěšného fungování a nedostatečné koordinace. Jednota cílů a organizovaných vzájemných vazeb mezi soudy, policií a nápravnými zařízeními nefungovala, anebo fungovala neefektivně. Jednotlivé součásti systému trestní spravedlnosti si totiž málokdy uvědomovaly dlouhodobé cyklické důsledky své činnosti.
Démos-demo-demokracie III.
"Je pro celý svět lepší, když místo toho, aby čekala společnost na popravu degenerovaného potomka za zločin, či místo toho, aby jej nechala hladovět kvůli jeho imbecilitě, zabrání těm, kdo jsou zjevně neschopni rodit zdravé potomky, v jejich plození. Tři generace imbecilů je příliš."
(soudce Oliver Wendel Holmes, Jr.)
V roce 1964 probíhala na území USA další prezidentská kampaň. Soupeřili dva muži: Goldwater a Johnson. Otázka pořádku a práva se stala politickou záležitostí. Senátor z Arizony Goldwater byl kandidát Republikánské strany a byl krajním konzervativcem. Předpoklad byl takový, že v národě je konzervativní většina tzv. "Mlčící většina", která půjde k volbám, aby zvolila "Opravdového Američana". Vypadalo to, že skutečně Goldwater má ten správný image. Goldwater byl pro mnohé pohledný, pětapadesátiletý muž. Prošedivělý, nosil brýle s kostěnou černou obroučkou, které se staly jeho poznávacím znamením. Byl znám jako bezúhonný, okouzlující muž, který se stal v zemi nejznámějším konzervativcem a nejpopulárnějším veřejným činitelem. Mluvil rázným, hlubokým, jihozápadním dialektem a připomínal časy největší slávy Ameriky. Vzpomínal na etické jistoty, které už dávno ztratily svou platnost. Měl zvláštní talent přesvědčivosti a obsahovosti. Ve své kampani se postavil proti absolutní centralizaci moci, proti budování státu blahobytu a proti ústupkům zahraničního komunismu. Hlasoval proti Zákonu o občanských právech z roku 1964 a připomínal, že je nutné odvolat všechny členy Nejvyššího soudu USA, jejichž rozhodnutí svazovala ruce policii. Cíleně útočil na "posvátné krávy" federální státní byrokracie tak dlouho, až si hodně Američanů začalo tajně myslet, že má pravdu. Některé jeho poznámky byly ovšem tak radikální, jako např. Nadnesl ve své kampani vodíkovou bombu a navrhl, aby velení NATO dostalo plnou moc na použití taktických jaderných zbraní. Dokonce v jednom svém projevu navrhl umístit jednu bombu do pánských záchodků v Kremlu. Demokraté okamžitě reagovali heslem: "Ve skrytu duše víte, že by to mohl udělat". Goldwater hlasoval proti občanským právům a to ho stálo většinu hlasů. Byla to drtivá porážka v prezidentských volbách. Vyhrál v Arizoně, Alabamě, Louisianě, Georgii, Jižní Karolíně a Mississippi.
Amerika se bála rostoucí kriminality a byla nespokojená se stávající prevencí a kontrolou. Mezi občany se šířil obecný strach z pouliční kriminality, z násilí, z demonstrací proti válce a za občanská práva. Veřejnost spoléhala na Johnsona, který vyhrál volby a vyhlásil tzv. Válku se zločinem. Johnson slíbil, že bude usilovat o potlačení kriminality a že jeho strategie přinese očekávané snížení kriminality. Oznámil, že kriminalita se stala zhoubným nepřítelem v americkém nitru. Vznikla Prezidentská komise pro kriminalitu. Komise měla 19 členů, 63 pracovníků, 175 konzultantů a stovky poradců. Po stovkách zasedání, desetitisících rozhovorů a celé řadě celonárodních průzkumů vydala komise sérii zpráv o soudech, policii, nápravných zařízeních, kriminalitě mládeže, organizovaném zločinu, vědě a technice, lécích a narkotikách, alkoholismu a o obecném hodnocení kriminality, které byly shrnuty do jedné celkové zprávy s názvem "Výzva zločinu ve svobodné společnosti". Shrnující zpráva vytipovala sedm konkrétních cílů, které předurčily vývoj trestní spravedlnosti v následujících letech. Komise i samotný prezident se domnívali, že boj proti bídě, nedůstojnému bydlení a nezaměstnanosti je bojem proti zločinnosti. Že zákon o občanských právech je zákonem zaměřeným proti kriminalitě a že peníze vydávané pro školy jsou prostředky vydávané v zájmu dodržování zákonů. Představa to byla mírně řečeno naivní. Vztah mezi zločinem a bídou se zkoumal v USA po mnoho generací a bylo jasné, že kořeny kriminality nelze nalézt v nějakém zjednodušeném vzorci, do nějž se dosadí jen strádající vrstvy společnosti. Bída jako taková totiž nebyla a není hlavní příčinou kriminality.
Dalším důležitým spouštěčem strachu ze zločinu se stal rok 1968. V tomto roce stoupla opět velmi silně pouliční kriminalita. Bylo registrováno 4,5 miliónu těžkých trestných činů - 13 tisíc vražd, 31 tisíc znásilnění, 283 tisíc těžkých ublížení, 262 tisíc loupeží, 1,8 miliónu vloupání a 1,3 miliónu krádeží aut. Každý 45tý Američan se stal obětí závažného trestného činu. Zdokonalila se technologie výroby léků a drog. Rozšířilo se spektrum látek, které byly nabízeny nespokojené a věčně zvědavé fetující mládeži. Rok 1968 byl novou érou drogové revoluce mezi americkou mládeží. První místo oblíbenosti obsadily amfetaminové stimulanty, halucinogenní látky a sedativa. Daly se snadno vyrobit v chemických laboratořích středních škol nebo klidně v koupelnách vysokoškolských kolejí. Dostávaly jména jako "černé krásky", "chuťovka", "blbý kuličky" apod. Zájem byl samozřejmě i o marihuanu a LSD. Marihuana ovšem byla ze všech drog to nejmenší zlo. Nevyvolávala šílenství, chutě někoho sejmout, není to mexické opium a nemá vlastnosti narkotické drogy. Takové LSD to je jiná síla. Málokdo možná ví, že tuto drogu poprvé izoloval Dr. Albert Hoffman v roce 1938. Nicméně, halucinogenní vlastnosti této drogy byly objeveny mnohem později. První experimentální pokusy s touto drogou začali provádět dva univerzitní psychologové Richard Alpert a Timothy Leary a to na počátku šedesátých let. Zkoušeli její účinky na sobě, na svých známých, spolupracovnících , na hercích, spisovatelích, vězních, studentech a dalších osobách. Nakonec byli oba dva z Harvardu propuštěni. Jenomže LSD si zatím stačilo získat potřebnou reputaci a ve vysokoškolských kolejích nebyl skoro nikdo, kdo by neznal "vyjet si na výlet" a "být v rauši". LSD, peyote, meskalin i marihuana se prodávaly zcela veřejně. Do roku 1968 dosáhlo užívání LSD a marihuany katastrofálně epidemických rozměrů. Rodiče malých dětí propadali strachu a depresím, že jejich dítě propadne drogám, protože drogy byly prostě všude asi tak, jako u nás pivo. Pouliční kriminalita jako přepady, loupeže a vloupání byla spojována hlavně s užíváním heroinu.
Za vlády prezidenta Johnsona tedy nejen, že neklesala kriminalita, nýbrž se objevil další obrovský problém - drogy. Další šílená rána do boje s kriminalitou. A tak po boji Johnsonovy administrativy nastoupil do boje s kriminalitou a drogami prezident Nixon. Strach z kriminality dosahoval už takových rozměrů, že téměř polovina veřejnosti se bála vycházet k večeru z domu. Drogy rozdělovaly společnost jako ostrý nůž. Jedni je užívali a druzí se skutečně báli všech narkomanů. V roce 1972 se uváděla závislost na drogách jako hlavní příčina vysokého stupně kriminality. A tak do roku 1972 většina států Ameriky převzala ustanovení Zákona o kontrolovaných látkách a přispěla tak k standardizaci protidrogových zákonů na větší části území USA. Kriminalita byla na prvním místě problémů měst a užívání drog bylo třetím největším problémem. Nixonova administrativa vyhlásila válku heroinu. A tak vzniklo, na základě vládních vyhlášek a pod heslem "válka s heroinem", mnoho nových úřadů. Bílý dům zdůvodnil jejich existenci jako potřebnou pro vykořenění zla drogové závislosti. Je až s podivem, kolik úřadů vznikalo v minulém století v USA a kriminalita stoupala v každém období bez ohledu na to, kolik úředních šimlů s ní papírově bojovalo. A tak se bojovalo a bojovalo, až se zjistilo, že kriminalita se nesnížila, nýbrž opět mezi léty 1974-1983 se počet nebezpečných trestných činů v USA zvýšil o 20%.
Neustálý nebezpečný nárůst kriminality a počtu narkomanů vedlo k tomu, že v osmdesátých létech dvacátého století se rapidně změnil názor veřejnosti a voliči dali jasně najevo, že začala éra konzervativní pravice. Přihrnuli se k volbám jako smršť a tak volby v roce 1980 představovaly nejvýraznější obrat za posledních třicet let. Konzervativci vyhráli na celé čáře. Počet liberálů silně poklesl a počet konzervativců posílil. Reaganova administrativa se zdála nejenergičtější a nejsilnější ze všech. Reagan byl pro Američany jako čerstvý vítr. Ve své justiční a právní politice zaútočil na federální soudy, postavil se proti těm soudcům, kteří považovali soudy za politický mechanismus a za arénu sociálních experimentů. Reagan preferoval ty soudce, kteří vyznávali tzv. "soudní zdrženlivost". Bylo to opravdu reformní hnutí, které silně znepokojovalo umírněné a liberální pozorovatele. Reagan měl ministra spravedlnosti Meese. Tento energický muž měl v plánu odsoudit a zavřít mnohem více pachatelů nebezpečných trestných činů než si kdo kdy v USA vůbec dovolil. Cílem bylo změnit trestní spravedlnost, a to tak, aby systém nezvýhodňoval pachatele a podezřelé, nýbrž oběti a stát. Reagan i Meese zastávali názor, že soudnictví je příliš benevolentní ke zločincům, což napomáhá pak k nárůstu kriminality. Meese se ani moc nemýlil, když bušil na poplach. Hodiny kriminality v roce 1987 ukazovaly, že každých 26 minut došlo k vraždě, každých 6 minut ke znásilnění, každou minutu k loupeži, každých 37 vteřin k těžkému ublížení na zdraví, každých 10 vteřin k vloupání, každé 4 sekundy ke krádeži a každých 24 vteřin ke krádeži motorového vozidla. V relativní frekvenci to znamená, že každých 21 vteřin se odehrál jeden násilný trestný čin a každé tři vteřiny se odehrál jeden majetkový trestný čin. Z hodin vyplývá tedy, že se odehrál jeden trestný čin z rejstříku každé dvě vteřiny. To je roční poměr trestné činnosti k pevně stanoveným časovým intervalům dle jednotných výkazů kriminality na území USA.
Společnost sužovaly i nejnovější formy organizovaných loupeží a skupinových krádeží. Nejvíce se objevovaly v průmyslovém sektoru a znamenaly ztráty ve výši miliardy dolarů ročně. Ozbrojení zloději, únosci a lupiči se soustřeďovali na zařízení farem a staveb, na ropovody a na plné cisterny s benzínem. Přepadávali závody, staveniště, železniční nádraží i velkoobchody, kde se skladuje a expeduje zboží. Navíc se rozmáhala čím dál víc i kriminalita bílých límečků a korporací. Patřili sem byznysmeni, odborníci ve vládních úřadech a další pracovníci. Dopouštěli se různých trestných činů, které páchali v souvislosti se svou zákonnou pracovní aktivitou, jako např. finanční machinace, podvádění spotřebitelů, prodej kradeného zboží, černý obchod, předražování, nedodržování odborových zákonů, uzavírání tajných dohod se zaměstnavateli v neprospěch členů odborů, nezákonné mechanismy kontroly odborářů, porušování patentů, znečišťování životního prostředí, zneužívání obchodních značek, monopolistické praktiky, výroba nebezpečného zboží, vypouštění toxických látek, klamavá reklama, podvodné hlášení pojišťovnám, nezákonné praktiky při předepisování léků, přivlastňování svěřených či spravovaných prostředků, zajišťování klamných svědeckých výpovědí, úplatkářství, přijímání úplatků, nezákonné provize, vydávání podvodných licencí a potvrzení, protizákonné vyměření daní, zneužívání prostředků na volební kampaň, nezákonné praktiky ve volební kampani a mnoho dalších a dalších trestných činů. Ztráty z trestné činnosti bílých límečků se odhadovaly až na 200 miliard ročně. Rekapitulace trestných činů, o kterých se policie v roce 1987 dozvěděla, je následující. Bylo nahlášeno 13,5 miliónu trestných činů včetně 20 100 vražd, 91 110 znásilnění, 517 700 loupeží, 855 090 těžkých ublížení, 3 236 200 vloupání, 7 499 900 krádeží a 1 288 700 krádeží motorových vozidel. V roce 1987 došlo také ke přibližně 12 711 600 zatčením, z nichž se 10 miliónů týkalo dalších trestných činů (útoky a pokusy o útok, padělání a falšování, podvod, zpronevěra, vandalismus, nošení a držení zbraní, prostituce a komercionalizovaná neřest, pohlavní zneužívání a provinění proti mravnosti, zneužívání drog, hazardní hry, zanedbávání, opuštění či zneužívání rodiny a dětí, řízení pod vlivem návykových látek, opilost, výtržnictví, tuláctví, žebrota, útěky z nápravných zařízení atd.). Kriminalitu nelze právě kvůli její povaze snadno změřit. Podléhá jak zatajování tak neohlašování, neboť ji zatajují jak pachatelé tak oběti, nebo ji nevykazují úřady. Velká část spektra trestného jednání si zřídka najde cestu do oficiálních statistik. Výsledkem toho všeho je, že statistika zaostává za realitou.
Začala polemika mezi Nejvyšším soudem a Bílým domem. Soudcové Nejvyššího soudu odmítali návrhy ministra spravedlnosti. Meese byl však konzervativec velmi vytrvalý a to se neodpouští. A tak se stalo, že začala být zpochybňována čím dále více morálka ministra spravedlnosti a dokonce se vynořil i náznak o jeho účasti ve velkém skandálu. To brzdilo samozřejmě jeho snahy i křižácké tažení proti liberalismu. A tak nakonec Meeseho snahy o restrukturalizaci trestní spravedlnosti v Americe skončily neúspěšně. Marným bojem a pomluvami vyčerpaný Meese v roce 1988 rezignoval.
V minulém, tedy dvacátém století, došlo v Americe k celé řadě politických, kulturních a sociálních událostí, které ovlivnily i historii trestní spravedlnosti. Výkonu spravedlnosti a problémům kriminality se během prvních šesti dekád skoro nikdo pořádně nevěnoval a ani se jimi nezabýval. Přestože problémy kriminality byly naprosto evidentně největším palčivým problémem celé Ameriky a existovala důvodná nespokojenost se soudním systémem, pozornost USA se soustředila jiným směrem. Multikulturní drak se ideologicky krmil a demokraticky naprosto selhával. USA nastoupily jako krotitel celého světa, zatímco jejich vlastní krotitel všech problémů byl v nedohlednu. Žádný prezident ani jeho administrativa nebyla schopná si poradit s narůstajícími problémy. U moci se střídali lidé jak na běžícím páse a měli spoustu jiných priorit, jenom ne svůj multikulturní národ se všemi jeho negativními prvky. Politici vygenerovaní svým národem se o svůj národ pramálo starali. Ti, kteří se snažili něco změnit, nebyli ve volbách zvoleni, anebo po volbách zdiskreditováni či odstraněni.
Nynější prezident Trump naznačil ve svém projevu jen některé palčivé problémy, se kterými se Amerika potýká už od svého vzniku. Jen čas teprve ukáže, zda jeho administrativa se bude zabývat obrovskými, nakumulovanými problémy vlastní země, anebo jestli bude dál vyvážet svůj nefunkční multikulturní demokratismus do světa.
-ed-