Neumřeš v čas
Nechtěj hnít do surovosti
ohlodat maso chtěl bys zas,
tak křehká je naděje
zbytky chrání, ty bílé kosti,
ty nevidíš, ty neslyšíš, ty nedbáš,
nic z té krásy kolem nás.
Chceš umírat jak vlk
leč pojdeš jako ovce,
natři se svou krví
jdi zase hledat lovce,
to tvá duše smrdí
pojdeš, zas neumřeš v čas.
Tak zacyklený ve svém času
hledat ve hvězdách jdeš
za bohem, už tolikrát
zase nenacházíš trasu,
nasávat kosmický prach,
ztracen v nitru čekáš,
v rozpadlé bárce ve vlnách
křičet víru nestačí,
ta není štítem pro tvůj strach
jen duši zase zatlačí
na konec slepých drah.
Té marnivosti vzdát se,
kolikátá je to slabina
když hledíš svrchu do vína
marně ptáš se, dnes, zítra,
kdy poslední má hodina?
Je snad ve víně to moudro
a síla pro slabocha,
proč duši peruť lámeš
němým hlasem křičíš:
"Já jsem hrdina!"
pak v rudém peří šlapeš.
V tmavých zákoutích tam,
v hlavě procházíš se
a nikde světlo z prázdnoty,
myšlenka jak svíce zazáří
však plamen zhasne ti,
tím více propadáš se
hlouběji, do vlastní temnoty.
Slunce, měsíc, tak jiné záře,
to nejsou rodné planety.
Kdy přestaneš ptát se?
Střež se záchvatů své lásky
tak chtivý záře hvězd,
kolik máš drápů, kolik zubů,
tolik je doupat a zlých cest.
Tak zemři sám a v čas
než zestárne ti duše,
než drápy obrousí se
a zuby dávno vypadnou,
v čase krutě pojdeš
zas najdeš svého lovce,
tak zemři raději jak vlk,
než duše ztratí hlas.
-ed-