Píditelský speciál III. - Technika tajné služby

Moderní technika tajné služby se dá v podstatě rozdělit do čtyř komplexů:

1. technika sloužící k tajnému získávání informací

2. technika spojovacího systému tajné služby

3. technika sloužící tajné službě k provádění analýz

4. teroristická, sabotážní a diverzní technika.

Zdokonalování a vědeckotechnický vývoj v jemné mechanice a technice i ve filmovém průmyslu rozšířily možnosti jejich využití. Dnešní špionáž je na daleko sofistikovanější úrovni než tomu bylo v minulosti. A i přesto už v minulém století prostřednictvím "Intelligence Center" participovalo NATO i bundeswehr na špionážních výsledcích amerických družic. Vojenskou špionáž prováděly už v minulém století USA za pomocí družic, kosmických lodí. Tuto metodu umožnilo používání pozorovacích družic, tzv. nebeských špionů, které létaly pravidelně nad bývalým východním blokem a Čínou. Výzvědy probíhaly při příznivém i špatném počasí a to ve dne i v noci. Používání družic se čím dále více rozmáhalo a tito nebeští špioni přejímaly stále více a více úkolů. Poprvé vypustili Američané vojenské družice v roce 1953 a to po čtyřech letech vývoje. Jejich vesmírná plavidla byla od té doby velice zdokonalována. Existovaly různé verze, například družice "SAMOS". Tento vesmírný člun vypadal jako doutník, byl vynášený na oběžnou dráhu raketou typu "ATLAS" a operující ve výškách 150-450 km, se každých devadesát minut objevoval nad tehdejším Sovětským svazem. Družice byly vypouštěny ze základny Vandenberg v Kalifornii. Někdy i několikrát týdně. V té době byla na odpalovacích rampách vždy nějaká družice, aby okamžitě mohla provádět pozorování-špionáž. Družice zůstávaly v kosmu několik hodin a několik týdnů. Svá pozorování předávaly pozorovacím stanicím rádiem či televizí. Aby byly rychle získány nějaké snímky pokud možno nejpřesnější, vypouštěly se z družice pouzdra, která byla ve vzduchu zachycována letadly. Pouzdro bylo pak možné vyzdvihnout na palubu a vzápětí předat pozemní stanici k vyhodnocování. Snímky byly už v té době tak ostré, že zřetelně ukazovaly předměty velikosti kopacího míče. Družice byly schopny odposlouchávat provoz v éteru. Informace akumulovaly anebo je na příkaz předávaly na Zemi. Mohly odposlouchávat i vysílače, které používali agenti. V roce 1970 byla vypuštěna (tehdy nejmodernější) kosmická loď USA s názvem MOI. Byla to velká družice s dvoučlennou posádkou, která měla na palubě všechny pomocné prostředky pro moderní pozorování a používala se výhradně k individuálním úkolům. Už ve dvacátém století prakticky neexistovalo nic, co by ve vodě, na zemi či ve vzduchu moderní létající špion nedokázal zjistit. Tím vlastně rozvědná činnost družic otevřela převratné možnosti dálkovému vojenskému průzkumu. Připomeňme si tedy i historickou událost ze 17. října 1968, kdy západoněmecká tisková agentura DPA musela potvrdit, že "..program Apollo, prováděný úřadem pro kosmické lety USA (NASA) přinesl značný počet vojenských informací, o kterých se ovšem oficiálně nehovoří.."

Pro zajímavost si můžeme připomenout něco málo z pamětí W. Schellenberga, kde otevřeně přiznává, že už v té době dokázali speciálně školení technici tajné služby zmenšovat noviny velkého formátu až do velikosti špendlíkové hlavičky. On sám jako agent tedy několikrát dopravoval cenné dokumenty v této formě a to většinou v uměle nasazeném zubu! Uvolnit ho mohl pak pouhým tlakem jazyka. Dále Schellenberg ve svých pamětech píše, že vysoký hodnostář Vatikánu projevil ochotu poskytovat důležité informace o Rusku, aniž by ovšem cokoliv předával ústně či písemně formou nějakého podřízeného agenta. Tudíž už tenkrát technici tajné služby zkonstruovali vysílač, který nebyl o nic větší ani těžší než krabice s doutníky. Pro zamaskování byla aparatura právě proto umístěna do takové krabice na doutníky. Pro použití bylo nutno vyjmout krycí vrstvu doutníků a takto připravit přístroj k vysílání. Podobně jako u tehdejších telefonů bylo nutno manipulovat volícím kotoučem a třemi otočnými knoflíky. Když se zástrčka zapojila na normální světelný proud a otočilo se prvním knoflíkem, mohl pak vysílající namluvit zprávu, která měla rozsah až dvou stran strojopisu, jako do telefonu. Volící kotouč automaticky přenášel zakódovaná slova elektromagnetizací na ocelový pásek uvnitř aparátu a umožnil tak zhuštění zprávy na ocelovém pásku. Po dokončení této první fáze vysílající otočil druhým knoflíkem a počkal, až zelené magické oko dosáhne maximální svítivosti. Dle toho pak poznal, že krátké vlny jsou nasměrovány přesně na přijímač v Německu. Potom otočil třetím knoflíkem, čímž za dvě třetiny vteřiny odvysílal magneticky vytvořené morseovy znaky z ocelového pásku přijemci. Při rychlosti a krátkosti radiového přenosu bylo pro každou rádiovou kontrarozvědku nemožné vysílač zaměřit. Jediná obtíž spočívala v tom, že vysílající musel v místnosti natáhnout 7 metrů dlouhé anténní lanko a připojit je na postel či vyvěsit z okna. Přijímač v Německu byl v dohodnutých vysílacích časech zaměřen přesně na vysílač v ˇŘímě. Aparatura speciálně k tomu účelu vybudované přijímací centrály byla tak složitá, že jako laik nebyl Schellenberg schopen ji přesně popsat. Ve srovnání s malou vysílačkou byla kupodivu velmi rozsáhlá - zaplňovala celé tři místnosti. Tenkrát ještě nebylo možné zároveň vysílat odpovědi.

Pokud se zamyslíme nad tím, jaké technické možnosti měly imperialistické tajné služby už v minulém století, nabízí se otázka, jaké neuvěřitelné možnosti jim přináší jednadvacáté století a co z toho plyne pro celý svět do budoucna. Dnešní článek zakončím velmi důležitým historickým sdělením, kterým se pochlubil 2. června 1968 bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády a tehdejší velvyslanec Izraele v USA generál Yitzhak Rabin v listě "The Washington Post". Jen na podkladě dlouholeté a přesně prováděné špionáže, zaměřené na vojenské objekty v Egyptské arabské republice, Sýrii a Jordánsku se mohlo Izraelcům podařit za dvě či tři hodiny zničit přes třista egyptských letounů. Generál Rabin o tom v časopise "Army", Washington č. 7/1968, str. 12, tenkrát napsal: "Jedna z výhod našeho vojenského systému spočívá v tom, že předem víme, kde budeme bojovat. Známe nepřátelský terén. Známe bojové metody nepřítele. Známe organizaci, zbraně a v mnoha případech jeho dislokaci a vojenské zařízení. Pečlivě sledujeme každou změnu a vývoj v arabských ozbrojených silách, co se děje ve vojenských zařízeních, jak se provádí výcvik. Podle toho vyvíjíme vlastní koncepce, vlastní doktrínu a metody výcviku. Máme v Izraeli modely egyptských, syrských a jordánských vojenských zařízení a na nich jsme cvičili ozbrojené síly. Zvyšujeme kvalifikaci pilotů, speciálních komand a pěšáků, aby mohli vést specifické údery.". -ed-