Slyšíš mě, strome?

01.04.2015

Slyšíš mě, strome,

dej mi znamení

jsem tolik spoutaný,

ty záříš světlem

znáš i tajemství mořských řas.

Zrodil jsem se včas

jako člověk?

Nejsem si jistý

vtom jasu mihotavých krás

ztrácím se zas

navždycky?

Ne, neříkej to,

už jdou, jdou ti pokrytci

je jich tolik,

víc než listí v korunách.

Tady nahoře

tam jsem tak sám

proměním se, stoupám, létám!

A oni do sítí

chytají motýly

a kradou

pel z jejich křídel.

Klopýtnu-li,

chytí mě zas?

Slyšíš, mě strome?

Ve tvém stínu

já slyšel plakat kopretinu,

dej mi znamení

komu jsem poddaný,

sobě, nebo snad jejímu stínu?

Znáš tajemství

smyslových tras,

chci do jasu a výš!

Mé kořeny táhnou mě níž,

do temna, do zla,

ne, nemohu ještě do hrobu,

jsem ještě sláb

na umírání.

Jsem směšný,

když hledám svobodu?

Slyšíš mě, strome?

Vítr ti čechrá korunu,

moje je trnová

odjakživa?

Jsem hrdina.

Jsem vyvrácen utrpením

duši mou požírá

zaživa

ta malá kopretina.

Všude hlasy těch

co káží mi o smrti!

Kolik cest musím jít

tolik plísní z duše

budu smývat

a přece dál

hledám květ svobody.

Ještě nejsem vznešený,

copak mohu?

S nohou mezi kameny!

Slyšíš mě, strome?

Už jdou, brousí si tesáky,

býti zlí, to je jejich

pravá dobrota,

polámou mi křídla,

to stádo pěstěné

co má svoje bydla

a duše vězněné,

já říkám stokrát ne,

vy cvičené opice!

Ta sprostota už sápe se,

sklep má plný jedu

křičí jen ústy

a její rozum mlčí,

to moje křídla

rozsápou drápy vlčí,

však duši ne!

Ta v květině se zhlídla

tu motýl opyluje

a zase budu žít!

-ed-