Útok na Pearl Harbor aneb jak to všechno začalo

11.09.2017

Píše se rok 1941. Do Washingtonu odjíždí zkušený japonský diplomat Saburo Kurusu. Snaží se s Američany vyjednat nějakou dohodu. Po neúspěšných jednání s Washingtonem je rozhodnuto.

Dne 10. listopadu 1941 se schází polní maršál hrabě Terauči (pozemní vojska) s admirálem Jamamotem (vojenské námořnictvo) a podepisují dokument, který specifikuje úkoly obou složek v budoucí útočné válce. Američané ještě nevěděli nic přesného o těchto přípravách, ale něco tušili. Přesto, že v úzkém kruhu kolem generála Tódžóa už padlo rozhodnutí o zahájení válečných příprav, japonská diplomatická aktivita ve Washingtonu nepřestávala. Kdyby Američané po splnění nepodstatných podmínek ustoupili japonským požadavkům, mohli by ještě zabránit válečnému tažení Japonců. Americký ministr zahraničí Hull se 15. listopadu schází s Kurusem k rozhovoru. Jednání trvají pět dní. Dne 20. listopadu diplomat Kurusu společně s Nomurou předkládají Hullovi nótu. Byl to poslední návrh, text zněl: "Ani Japonsko ani Spojené státy nevyšlou ozbrojené síly do jihovýchodní Asie nebo do jižního Tichomoří s tou výjimkou, že Japonsku je dovoleno posílit vojska v Indočíně. Jakmile dojde k dohodě se Spokenými státy, stáhne Japonsko vojska z jižní do severní Indočíny a po uzavření míru s Čínou opustí Indočínu úplně. Japonsko a Spojené státy budou spolupracovat při zajišťování dodávek zboží pro obě země z Nizozemské Východní Indie. Japonsko a Spojené státy si vzájemně uvolní blokovaná aktiva a USA dodají Japonsku požadované množství nafty. USA zastaví pomoc Číně.". Američané návrh nepřijali.

Události věcí příštích se daly do pohybu. Dne 24. listopadu přichází admirálu Kimmelovi do Pearl Harboru telegram: "Naděje na úspěšný výsledek jednání s Japonskem jsou velmi pochybné. Tato situace, v souvislosti s prohlášením japonské vlády a s pohyby námořních a vojenských sil, podle našeho názoru naznačuje, že není vyloučena překvapivá agresivní akce v kterémkoliv směru a to včetně útoku na Guam nebo Filipíny." podepsánamerický admirál Stark. Admirál Stark tuší, že Japonci někde zaútočí. Po rozhovoru s náčelníkem generálního štábu armády generálem Marshallem doslova žadoní a prosí americkou vládu, aby pro ně získala ještě trochu času, než Japonci zaútočí. Každý den navíc totiž poskytoval možnost provést účinnější opatření proti hrozícímu japonskému útoku. Americký ministr zahraničí Cordel Hull, po poradě s prezidentem, předává dne 26. listopadu 1941 Nomurovi a Kurusuovi náčrt zásad pro navrhovanou dohodu s Japonci, dohoda zahrnovala: Smlouvu o neútočení mezi Čínou, Japonskem, Velkou Británií, Nizozemím, Sovětským svazem, Thajskem a Spojenými státy. Smlouvu o respektování územní celistvosti Číny. Evakuaci japonských vojsk z Číny a Indfočíny. Vzájemné zřeknutí se exteritoriálních práv v Číně. Japonské uznání Čankajškovy vlády v čunkungu. Novou japonsko-americkou obchodní dohodu založenou na poskytnutí nejvyšších výhod s neomezeným prodejem surové bavlny a vzájemné odblokování aktiv. Stabilizaci kurzu dolar-jen.

Ministr zahraničních věcí Hull si byl naprosto přesně vědom, že na tuto dohodu Japonci nepřistoupí. Nevěřil tomu v podstatě žádný americký politik přesto, že už šlo o formulace obsažené v dohodě devíti mocností z roku 1922, kdy jedním ze signatářů bylo i Japonsko. Ovšem to, co japonská liberální vláda podepsala v roce 1922, už v roce 1941 nebylo pro Japonce přijatelné. Japonci to vnímali jako ultimátum. A Američani si toho byli moc dobře vědomi. Japonci totiž dobyli Mandžusko za velkých obětí z vlastních řad. Ministr Hull si to uvědomoval a proto dohoda zněla tak, že Japonci musí stáhnout vojska z Číny. Ministr Hull tím ovšem nemyslel Mandžusko, ovšem v dohodě o tom záměrně nebylo ani slovo. Dohoda vyvolala nedorozumění, se kterým se počítalo, protože americký ministr zahraničí věděl, že Japonci to budou chápat právě i jako dohodu, že musí stáhnout vojska i s Mandžuska. A přesně k tomu došlo, Japonci si vyložili dohodu tak, jak předpokládal ministr Hull.

Na japonské straně se dne 29. listopadu sešla v Tokiu další porada. Předsedal sám císař Hirohito. Jednalo se o tom, že válka v zájmu realizace politiky Japonska je v Asii nebezpečná. Někteří vyjádřili politování nad tím, že americká vláda odmítá možný smír a staví Japonsko před ultimáta. Princ Konoa navrhl, aby Japonsko přerušilo s USA veškeré obchodní styky, ale nesáhlo k válce. Generál Tódžó tyto návrhy zamítl, neboť japonská vojska už dostala rozkaz, aby se vydala na pochod. Tódžó pronesl řeč a vyzval k likvidaci anglo-amerického vlivu v Asii. Kabinetní rada se sešla 1. prosince 1941 za účasti císaře a schválila rozhodnutí vyhlásit válku Spojeným státům. Válečné akce měly započít 8. prosince 1941, což znamenalo 7. prosinec havajského času. Bylo rozhodnuto, že bude oznámeno dne 7. prosince havajského času ve 12:30 vládě USA, že Japonsko přerušuje další diplomatická jednání. Japonské válečné námořnictvo a armáda prostřednictvím svých zástupců požádali japonského ministra zahraničí Togóa, aby oznámení bylo učiněno americké vládě ve 13:00 hodin. Na zasedání japonské vlády dne 5. prosince předložil ministr Tóg´koncept nóty, která měla být předložena 7. prosince washingtonského času americké vládě. V nótě bylo oznámeno, že Japonsko ustupuje od dalších jednání a přerušuje s USA diplomatickou nótu. Což je v podstatě nepřímé sdělení, že dojde k válce. Američané si toho byli vědomi a na americké straně převládal názor, že vzdálenost 3400 mil od japonského pobřeží poskytuje Pearl Harboru dostatečnou ochranu.

Američané si byli jistí svou neohrožeností a vůbec se nepoučili z vlastního cvičného manévru z roku 1932. Tehdy plánovací oddělení vojenského námořnictva USA rozhodlo prověřit obranyschopnost a bezpečnost Pearl Harboru. Jednalo se o cvičnou operaci, na které se podílely dvě stovky "útočících" plavidel. Loďstvo se shromáždilo v kalifornských vodách, šlo o největší uskupení válečných lodí, jaké se kdy v Tichém oceánu do té doby objevilo. Jeho součástí byly i dvě letadlové lodi Saratoga a Lexington. Velitelem cvičení byl admirál Harry E. Yarnell. Yarnell si byl vědom obrovského významu letadlových lodí a proto si vybral za vlajkovou loď jednu z nich a nikoliv bitevní loď, což do té doby bylo pravidlem. Yarnell pro vytvořenou skupinu lodí použil název "operační svaz". Tento název se stal o deset let později obecně známým v tichomořské válce. Svaz zamířil tedy k Havaji a když byl vzdálen a vplul do mlhy a špatného počasí. Lodě tak byly skryté před námořními a leteckými hlídkami, které tvořily součást zajištění obrany Pearl Harboru. Příkaz ke startu 150ti letounů z palub Lexingtonu a Saratogy dal Yarnell dne 7. února 1932. Vzlétaly časně ráno, ještě za tmy, kdy moře bylo velmi neklidné. Za úsvitu se pak z mraků objevily nad zátokou Pearl Harboru. Tato cvičná akce dopadla fiaskem, neboť ve cvičném náletu byly (jakože) "potopeny" všechny těžké lodě, které se v přístavu nacházely. Proti cvičným náletům nevzlétl ani jeden letoun připravený na obranu Pearl Harboru, útok přišel jako naprosté překvapení. Studijní skupina, která vyhodnocovala výsledky cvičného manévru, byla totálně šokovaná snadností a katastrofálními následky útoku. Což tedy postavilo dosud uznávanou koncepci námořní války úplně na hlavu. Daleko vnímavější ovšem byli Japonci, neboť o cvičném útoku na Pearl Harbor věděli. A co víc, nezapomněli na něj. A přesně stejná situace se pak opakovala o devět let později při útoku na Pearl Harbor Japonci, jenomže to už bylo na ostro.

-ed-