Vpád Japonců do Mandžuska aneb jak to všechno začalo

10.09.2017

V roce 1930 se Japonsko stalo velkou vojenskou silou. Předpokladem k rozšíření japonského panství v celé oblasti Dálného východu a Tichomoří bylo ovládnutí Číny a získání jejích surovinových zdrojů.

Mandžusko přepadli Japonci v roce 1931 a vytvořili si tak "předpeklí" k útoku proti Sovětskému svazu a Číně. Vítězný postup v Mandžusku posílil samozřejmě politický vliv japonských militaristických sil, které postupně přeměnily zemi v totalitní stát. Abychom plně pochopili agresivní program japonského imperialismu citujme si memorandum z dokumentu, který dne 25. července 1927 předla císaři Hirohitovi generál Giiči Tanaka: "V zájmu vlastní ochrany a stejně tak ochrany druhých nemůže Japonsko odstranit těžkosti ve východní Asii pokud nebude provádět politiku ´krve a ocele´. Abychom dobyli svět musíme nejprve dobýt Mandžusko a Mongolsko. Dokážeme-li dobýt Čínu dostanou z nás ostatní země Malé Asie, Indie a rovněž jihomořské země strach a budou před námi kapitulovat. Svět pochopí, že Východní Asie patří nám a neodváží se pochybovat o našich právech. Až ovládneme všechno bohatství Číny, začneme dobývat Indii, jihomořské země, potom Malou a Střední Asii a nakonec Evropu. Při provádění této politiky se střetneme tváří v tvář s Amerikou, která proti nám neustále Čínu popouzí a tak uskutečňuje politiku boje jedem proti jedu. Budeme-li v budoucnu chtít dostat do svých rukou kontrolu nad Čínou budeme muset porazit Spojené státy."

Japocni přešli k válečným akcím v červenci roku 1937. Obrovská japonská armáda ve statisícových proudech překročila hranice a doslova se vylila do nitra Číny. Ani zdrcující vojenská technika však nevedla k rychlému vítězství. Japonci sice ovládli důležité pobřežní pásmo od Pekingu po Šanghaj, ovšem čínské vnitrozemí se jim nepodařilo dobýt. Válka v Číně se dotkla složitého komplexu tichomořských a asijských vztahů. Nebyla totiž namířena jen proti Číně. Nýbrž proti Sovětskému svazu a všem tichomořským velmocem. Přestože Spojené státy, Francie a Anglie měly na Dálném východě své zájmy, nepodnikly nic (stejně jako v Evropě vůči Itálii a fašistickému Německu) podstatného, aby zastavily japonskou invazi. Zaujaly pozici v rámci tzv. "politiky nevměšování" A v březnu 1939 se rozhodly pro to, že nebudou překážet Japonsku v jeho nekalém díle a totiž, aby se zapletlo do války s Čínou a ještě lépe přímo se Sovětským svazem. Japonský vpád do Mandžuska totiž nebyl ničím jiným než jednou z hlavních součástí celkového plánu operací japonských vojsk proti Sovětskému svazu, což po válce přiznal bývalý náčelník štábu Kuantungské armády generál Mizuharu Mijake. Japonské provokace proti Sovětskému svazu začaly v roce 1938 u jezera Chasan a v roce 1938 na řece Chalchyn-golu. Obě akce byly zmařeny protiakcemi armády Sovětského svazu.

V září roku 1940 japonská vláda schválila programový dokument, který obsahoval cíl japonského úsilí a to vytvořit tzv. Velkou východní Asii k níž by náležela Čína, Thajsko, Barma, Indočína, Singapur, Britské Malajsko, Filipíny, Britské Borneo a Nizozemská Východní Indie. Japonsko se toho roku zmocnilo Francouzské Indočíny. Zajistilo si nadvládu v Thajsku. Vyvíjelo také silný nátlak na Nizozemskou Východní Indii. V září 1940 Japonsko upevnilo své postavení tím, že uzavřelo berlínský pakt s Itálií a Německem, jednalo o rozdělení sfér vlivu a vojenskou spolupráci. V březnu 1941 Japonci vystupovali jako zprostředkovatelé mezi Thajskem a kolaboranstkou francouzskou vládou ve Vichy, získaly od vichistické vlády souhlas k obsazení saigonského letiště. Admirál Darlan podepsal dohodu o "Společné obraně Indočíny" a tím strategicky významná část francouzské Indočíny přešla pod kontrolu Japonců. Když 22. června Hitler napadl zákeřně Sovětský svaz, Japonci mohli přejít k uskutečňování svých cílů na Dálném východě, neboť Sovětský svaz musel nasadit hlavní síly armády na západní hranici. Japonské vládnoucí kruhy sledovaly vývoj událostí na sovětsko-německé frontě. Někteří japonští činitelé vyslovily názor, že chtějí okamžitou válku se sovětským svazem Předseda tajné rady Jošimiči Hara 2. července 1941 prohlísil: "Prosím vládu a vrchní velení, aby útok na Sovětský svaz byl zahájen co nejdříve. Sovětský svaz musí být zničen. V té době Američani doufali, že Japonci skutečně vyrazí na sověty. Počítali s tím, že když už Sověty válcuje Hitler tak s pomolcí japonské armády to rusko má spočítané. Jenomže se do celé akce vložil generál Hideki Tódžo. Generál a někteří vysocí důstojníci pokládali za velmi riskantní mašírovat na sověty, když v jižním Pacifiku přece čekala bohatá dosažitelná kořist.

Američané z toho radost neměli. Přihlíželi, jak Japonci hezky vesele, místo ataku na Sověty, získávají strategické výhody, kterými smrtelně ohrožovaly britsko-nizozemsko-americké pozice v tichomoří. Prezident Roosevelt dne 26. července 1941 vydal příkaz ke zmrazení japonských aktiv ve Spojených státech. Chtěl tak zabránit Japoncům v nakupování ropy. Hned po Američanech zablokovali Angličané a Holanďané japonské finanční prostředky, které byly v jejich bankách. Japonsko nemělo tedy od té chvíle skoro žádnou možnost nakupovat ropu. Tokio nemělo peníze, veškeré jeho valutové rezervy vězely v cizích bankách. (Teď odbočím z vyprávění - má naše českábanka v naší české bance doufám rezervy cizí měny, tak jako pro případ kdyby něco..).

Americké firmy však měly po dlouhou dobu naprosto volnou ruku a běžně Japoncům prodávaly řadu důležitých vojenských zařízení. Prodávaly jim moderní letecké techniky až po dělostřelecké zaměřovače. Japonci dle těchto vzorů pro potřebu své armády a námořnictva v krátké době vyráběly vojenskou techniku stejné kvality.

Po zmrazení japonských finančních účtů to nebylo pro Japonce dobré, neboť ostrovní říše byla zcela závislá na importované ropě. Měli rezervu 6,5 milionů tun ropy, což stačilo jen na cca 17,5 měsíců války. Jelikož import ropy byl zastaven, sáhlo Japonco na tyto rezervy. Japonsko vědělo, že musí získat ropu. Dohoda se Spojenými státy ovšem byla pro Japonce nepřijatelná, znamenala by totiž ústup. Zbývala jedině válka. Otevřela by přístup k ropným pramenům v Tichomoří a na ostrovech Sumatra, Jáva a Borneo. Tyto ostrovy totiž produkovaly 65 milionů barelů ropy ročně. Dne 6. září 1941 Nejvyšší válečná rada Japonska schválila plán "Velké východoasijské války". Admirál Jamamoto prohlásil: "Japonsko hodlá vytlačit Anglii a Ameriku z Velké východní Asie a urychlit řešení čínského konfliktu. Po obsazení Nizozemské Indie a Filipín bude ustaveno pevné hospodářsky soběstačné společenství. Cíl našeho národa je základní princip hakkó ičiu (spojení osmi koutů světa pod jednou střechou, tedy pod vládou jednoho vládce), bude demonstrován před celým světem.". (Co mi to jen připomíná, nevíte? ;-) )

Admirál Nomura (japonský velvyslanec ve Washingtonu) předkládá v srpnu roku 1941 ministru Hullovi návrh na japonsko-americkou dohodu. Dle ní by měly Spojené státy v plném rozsahu obnovit obchod s Japonskem, zastavit vojenskou aktivitu v jihozápadním Tichomoří (posilování Filipín) a zastavit pomoc Číně. Uznat zvláštní statut Japonska v Indočíně a působit na čínskou vládu, aby zahájila s Japonskem jednání o míru. Japonsko pak slibuje, že nepodnikne žádné další vojenské akce mimo Indočínu. Že po vyřešení situace v Číně evakuuje svoje vojska i z Indočíny a zaručí neutralitu Filipín. A to za předpokladu, že tam Japonci dostanou stejná privilegia jako Američané. Washington nesouhlasil a tak byl učiněn poslední pokus (28. srpna 1941), kdy japonský princ Konoa navrhl prezidentu Rooseveltovi osobní setkání. Japonská armáda dala princi ultimátum, že pokud princ uspěje do šesti týdnů, setrvají Japonci s Amerikou v mírovém stavu. Vše vypadalo na dobré cestě, ovšem to by se do toho nesměl vložit ministr zahraničí Cordell Hull. Doporučil prezidentovi, aby nabídky Japonců nepřijal a hučel do něho dobré dvě hodiny, možná tři. A tak se stalo, že do Tokia došla Rooseveltova záporná odpověď dne 3. září 1941. Dne 16. října japonský princ rezignoval a následujícího dne jmenoval japonský císař na jeho místo generála Hidekiho Tódžóa. Bylo jasné, že tento generál do té chvíle vládne Tokiu. Ponechal si jak křeslo ministra vnitra, tak i křeslo ministra války. Jakmile zemi vede generál, bylo zřejmé, že od toho dne události vezmou rychlý spád.

-ed-